3B na VELBUDu aneb trénink na sezónu trochu jinak ......

 Malé vysvětlení na začátek:

3B = Bech Luděk, Bech Roman, Bunda Martin 

VELBUD = noční dálkový pochod

    V pátek 18. února ve 22 hodin jsme se společně s dalšími borci postavili na start nočního pochodu, který pořádá partička lidí ze skupiny VELBUD. Jednalo se již o pátý ročník této akce. Vzhledem k tomu, že Roman tento pochod absolvoval již před dvěma lety, věděli jsme tak trochu do čeho jdeme.Pochod je dlouhý 50 km a jde se po turistických trasách Plzeňska. Start a cíl je v Dolním Hradišti. 

    Jak jsme se rozhodli, že půjdem

    Když před dvěma lety přišel Roman s tím, že půjde nějaký noční pochod, který je dlouhý 50 km, mysleli jsme si o něm všichni všechno možné, jen ne to, že je normální. Nicméně se nenechal rozhodit a pochod absolvoval, i když s nějakými těmi šrámy. Nezbývalo nám než se mu poklonit a přiznat, že je dobrej. Rok na to se přihlásil opět a mnozí z nás začali přemýšlet o tom, že by to zkusily taky. Já to měl ještě intenzivnější, neboť jeden z organizátorů je kolega z práce a neustále mě "masíroval" webovou adresou, kde se mám přihlásit. Váhal jsem dlouho ...........

    Nakonec jsem odolal a v zájmu zdraví jsem zůstal doma. Ani Roman, který byl přihlášený nakonec nešel (pro nemoc v rodině).

    Když mi Benžo v práci oznámil, že už jsou přihlášky na VELBUD 2011, řekl jsem si, že už se nebudu dlouze rozhoupávat a prostě se přihlásím. Na jedné z akcí SDH DH jsme dali hlavy dohromady a rozhodli jsme se, že půjdem. Nejdříve to vypadalo, že nás bude pět nebo šest, ale nakonec se z toho vyvrbilo tri Bech, Bech, Bunda. 

    Začala teoretická příprava (asi měla být i nějaká praktická, ale to jsme zjistily až pak) - co všechno budem asi potřebovat. Našli jsme si seznam věcí, které by jsme si měli obstarat. To máte čelovku, mapu, pití, svačinku, pořádnou obuv, rukavice, trekové hole ........... Termín pochodu se stále blížil a přesvědčení, že opravdu půjdem postupně klesalo. Nastal den D a nějaké odhodlání pochod zdolat, v nás přeci jen zůstalo a tak jsme se po dvacáté hodině všichni tři sešli s ostatními nadšencemi v DH v hospodě. 

    Jak jsme šlapali

    V hospodě jsme u pořadatelů zaplatili startovné 100 Kč a za 20 Kč jsme si koupili tombolu, která se bude losovat po příchodu z pochodu. Očekávali jsme okamžik, kdy pořadatelé odtajní trasu a rozdají mapu. Tato chvíle nastala cca ve 21:30. Bohužel to nebyla mapa, kterou jsme očekávali, ale pouze itinerář cesty.

    V tu chvíli jsme už věděli, že se jdeme podívat do Plzně a zase zpět. Dali jsme si na cestu jeden až dva jontové nápoje G11, rozloučili jsme se s fanouškami (Míra Bech a Standa Šleis) a zaplatili útratu. Následovalo společné focení a pak už jen dlouhé kilometry před námi ..........

     Začátek se nesl ve svižném tempu. Cestu až do Dobříče jsme jako místní dobře znali a tak jsme se ujali pozice tahouna celé skupiny. Z DH jsme vyrazili směrem k řece, kolem našeho sportovního zázemí a pak ostře do kopce po lesní cestičce, kterou známe z mládí jako své boty (prošli jsme ji snad tisíckrát). Tady jsme všichni zjistili, že není až taková zima, jako by se při mínus dvou očekávala. Z Koryt jsme se dali polní (dost rozbahněnou) cestou k Dobříči a odsud směr Jarov. Stále jsme se ještě drželi na čele. Z Jarova lesem, směrem na Hromnice se parta rodělila (nějak jsme ty fáborky nepochopili), ale po cca kilometru jsme se zase spojili u Třebekova. V tu chvíli jsme si cestu pochvalovali a zdálo se, že to nebude tak špatný. U Hromice jsme zatočili směr Býkov a odsud až do Třemošné pěkně lesními cestami. Podle všeho jsme se ještě pořád pohybovali na čele pelotonu :-), což pro nás bylo povzbudivé do dalších kilometrů. Ale zdání vždycky klame ..................

    Cestou kolem trati z Třemošné ke Kamennému rybníku v Plzni začal Roman přemlouvat nohy, aby pěkně v klidu šlapali. Postupně začal stále více uvažovat o tom, že až dorazíme do kontrolní stanice v Bukovci, pochod ukončí. Bylo evidentní, že jsme zvolnili tempo a několik skupinek nás předběhlo. Neříkám, že by se mi to zvolnění nehodilo, taky jsem už věděl, že mám nohy, ale byl jsem rozhodnut, že to nevzdám. Já i Martin jsme Romanovi řekli, že když my to vzdát nemůžem, protože jsme to ještě nikdy nedali, narozdíl od něj. Pokračovali jsme tedy kolem Boleveckých rybníků až na Bílou Horu. A tady nastal problém ......... V itineráři bylo: po žluté směr Sv. Jiří. Jako zkušení turisti jsme ani nevytáhli mapu a dali se po žluté doleva. A to byla chyba. Cca po kilometru, kdy se mokrá cesta měnila v zasněženou, nám začalo být divné, že před námi nejsou žádné stopy. Jak to už tak bývá, stále se mi nedařilo v mobilu chytit žádnou GPS družici, aby jsme věděli kde jsme. Dali jsme všechny tři hlavy a mapu Plzeňska dohromady a rozhodli se, že tudy cesta nevede. Otočit a zpět na Bílou Horu, kde jsme ztratili stopu. Na zastávce MHD jsme zkoumali, kudy vlastně ta žlutá na Doubravku vede. Když v tu chvíli se chytila navigace, už jsme věděli, že máme jít úplně na druhou stranu. Zhruba po půl kilometru jsme opět sešli z cesty a přišli k louce pod Feronou. Takže opět zpět a zkusili jsme odbočku, kterou jsme si předtím vůbec nevšimli. Hurá, stopy ve sněhu nám ukázali, že správná cesta bude zřejmně tahle. Přišli jsme k Berounce u Sv. Jiří, odkud se trasa stočila na vrchol Chlum. Vystoupali jsme nahoru a .............. ta cesta dolů do Bukovce, to byl nářez. Kolena to nějak nechápala. Pod Chlumem už nás čekala občerstvovačka u pana Slámy, rodáka z DH. Bylo přesně 4:45!!! Káva, čaj a sušenky, výměna ponožek. Chvilka odpočinku byla skvělá. Pan Sláma nám oznámil, že první u něj byli cca ve 3:30. Takže něco přes hoďku za nimi. Přisuzovali jsme to našemu bloudění na Bílé Hoře a věřili jsme, že nejsme poslední.

    Z Bukovce vedla nádherná cesta podél trati z jedné strany a Berounky z druhé až k Dolanskému mostu. Odtud nás čekalo stoupání až k Žichlicím. V tu chvíli jsme si říkali, jestli jsme normální, když se za startovné sto korun českých takhle ničíme. S vědomím, že máme víc jak polovinu za sebou jsme šli všichni tři dál. Zdálo se mi, že je tento úsek nekonečný. Před Žichlicemi se cesta klikatila lesem mezi stromy, až mi přišlo, že tu zelenou kreslil do mapy někdo pod vlivem :-). Z těžka jsme dorazili do Žichlic, na zastávce jsme dali pauzu a svačinku. V tu chvíli se začalo ukazovat kdo na tom jak je. Nejlépe vypadal Martin, pak Roman a nejhůř asi já. 

    Po malé pauze jsme se dali podél Třemošenky do Chotiné, odtud následovalo ostré stoupání k Jarovu. Nevím jestli jsem ještě nohy zvedal nebo už jen šoupal. Vzhledem k tomu, že jsme se blížili do cíle a okolí jsme už dobře znali, věděli jsme co nás ještě čeká. Od Jarova po poli k zámku v Kaceřově, dál přes Čivice na Břízsko. Další nekonečná cesta ........... už bylo poznat, že umírám. Roman s Martinem měli celkem tempo, ale já.

    V Břízsku jsme doplnili tekutiny posledním G a hurá ke Střele, odkud je to do cíle co by kamenem............ Po telefonu jsme od jednoho z chodců zjistili, že nejsme poslední a tak jsme nikam nespěchali. Cesta však nevedla po silnici, jak jsme předpokládali, ale lesem.... a pak ještě ten sešup k řece. Rozmýšlel jsme jestli půjdu nohama, rukama nebo jak. Nakonec jsem se nějak sešoupal a radoval se z toho, že už se nejde z kopce ale pouze kousek po rovině a pak poslední vrchařská prémie do DH. Do cílové stanice v Hostinci nad Střelou v DH jsme dorazili po čtrnácti hodinách a čtrnácti minutách ...................poslední (Jenda si z nás v telefonu dělal trošku srandu). VÝSLEDKY

    Došli jsme živí a nezdraví, ale došli...................................... Následovala tombola, kde jsme všichni tři něco vyhráli.

    Takže dík Martinovi s Romanem za to!!!!!!

    Samozřejmně poděkování VELBUD Teamu!

PS: Ještě po třech dnech jsem si říkal, proč jsem to udělal. Ale dnes už plánuji, jak potrénovat na příští ročník. 

Autor: Luděk Bech (ING Bechy Ludvajs)